STŘEDNÍ AMERIKA 2001 - Náš příběh...
 26. října 2001 - den první
Vstávám v 04:00 h. a po půl páté již odjíždím s Honzou, kterého jsem cestou naložil, směrem na letiště. Ačkoliv je odlet až 07:35 h., byl nám dán požadavek na příchod na letiště již 3 hodiny před odletem a to z důvodu nových bezpečnostních opatřeních po zářijových událostech v USA. Na letišti jsme okolo 05:10 h. a naše auto zaparkujeme v garážích. Po ujištění, že se nebude dělat osobní prohlídka zavazadel, necháváme si zabalit batohy do igelitu, aby toho co nejvíce vydržely. V 05:20 h. začíná odbavování a my jsme asi desátí na řadě. Když přijdeme na řadu, nastává pro nás velký šok, protože chlápek co odbavuje nám, řekne, že nás ani na jeden let nemá a nemůže nás tedy přijmout. Řekne nám, že si to máme vyřídit s KLM a tak čekáme s hrůzou, že nepoletíme až do 06:00 h., kdy má být zástupce KLM dostupný na letišti. Na stánku je napsáno, že mají otevřeno až od 09:00 h. a mimo tuto dobu je někdo dostupný na telefonu, ale až od 06:00 h. Přesně v šest volám nějakým služebním telefonem někoho od KLM, aby nám pomohl. Slečna nám řekne, že u je ní všechno v pořádku a nejsou důvody, proč nás neodbavit. Telefonicky řekne těm co odbavují, že nás mají přijmout. Již za 15 min. od telefonátu jsme odbaveni a nám spadl kámen ze srdce. Kličky od auta necháváme v našem Paegas shopu, kde je kámoši vyzvednout.
Přesně 7:35 h. odlétáme směrem do Amsterodamu. Zde se přesuneme na jiný terminál, kde zjistíme, že naše letadlo ještě nedorazilo z USA. Nakonec s 1 h. zpožděním v 11:50 h. odlétáme směr Miami, kde je mezipřistání. Společnost Martinair se ukázala jako jedna ze slabších leteckých společností… Za sluchátka je požadována platba ve výši 5 US$, deky mají prý jen pro děti a ženy a další jiné vychytávky jako, že za alkohol mimo podávání jídla se platí...aj. Let proběhl docela hladce, protože jsme měli 3 sedadla pro sebe a deku jsem si sám vyndal ze skříňky, kde je měli složené.
V Miami se musí vystoupit a projít běžnou kontrolou přes imigrační úředníky, vzít svá všechny zavazadla a projít všechno znovu jako tomu bylo v Praze. Při čekání ve frontě na imigračním se seznámíme s Evelin z Holandska. Opět nabíráme další zpoždění, ale následující let je již naprosto v pohodě.
V 19:10 h. jsme již za imigračními úředníky v San Jose. Evelin se k nám připojí a společně projdeme přes desítku taxikářů k zastávce na bus do Alejuely, která je vzdálena jen 5km od letiště. Evelin jede s námi a docela je to výhoda, protože umí trochu španělsky. Zaplatí za všechny tři 0,5 US$, protože nic menšího nemá. Ubytujeme se v Hotelu Central za 6 US$ jeden a na základě doporučení recepčního se vypravíme do nějaké hospody na ochutnávku místního piva Imperial. Povídáme si s Evelin a tak je celkem fajn nálada a to nejen v hospodě. Ona sem přijela na kurs španělštiny do Queposu.... Po 23:00h jsme již na hotelu, kde usínáme….
Klikni pro větší detail fotografie Klikni pro větší detail fotografie
Letadlo Martinair... Alajuela - večer s Evelin na prvním pivu
 27. října 2001 - den druhý
Protože je hotel hned kousek od autobusového nádraží, tak nás ráno občas probudí autobusy. Naštěstí jsme měli dobrý pokoj, dál od ulice, ale samozřejmě bez oken. Ráno se ještě rozloučím s Evelin a po 07:30 h. vyrážíme hledat bus, který jede směrem na Poas. Nemůžeme najít zastávku ani s pomocí několika místních obyvatel (včetně překrásné asi 17-leté slečny ), protože ani místní nevědí odkud to jezdí. Jeden chlápek nám napíše na papír nějaké informace pro ostatní, protože on ví , kde se zastávka nachází - není nám to nic platné, protože řidič autobusu, co nás tam měl odvést, to nepochopil. Nakonec nám zastaví nějaký projíždějící bus a řidiči vysvětlí, kde nás má vysadit . Po celkem asi 45 min. zastávku nalezneme, ale na Poas nejedeme, protože je již docela pozdě a nic by jsme stejně neviděli. Kousek od místa odjezdů busů se nachází zastávka autobusů do Fortuny, kde čekáme asi 10min. na příjezd busu. V autobusu platím za oba 10 US$ bankovkou, což udělá prodavači lístku problém, protože to neumí přepočítat bez kalkulačky. S pomocí ostatních cestujících to spočítá správně a tak platíme každý 3 US$ za jízdu z Alejuely do Fortuny. Cestou projíždíme městečkem Zarcero, kde je nějaká slavnost a v parku okolo kostela jsou moc krásně ostříhané různé keře (stojí za shlédnutí). V San Carlos (Ciudad Quesada) je asi 20 min. přestávka na občerstvení.
Ve Fortuně se na nás hned sesypou „naháněči" a každý nám nabízí svůj hotel. Docela jsou levní a většina nabídek je okolo 5 US$. My však již máme vyhlídnutý hotel La Posada Inn, kde se za 4 US$ jeden ubytujeme. Po prozkoumání okolí, vyrážíme okolo vulkánu Arenal na asi 13 km prohlídku okolí s jeho pozorováním. Nevím, jestli máme takovou smůlu, ale vulkán moc činný zrovna v době naší návštěvy není a tak vidíme jen dýmající velkou horu… Cestou si natrhám pomeranče, které nemají slupku oranžovou jako u nás, co se prodávají, ale zelenožlutou. Ano, pokud si vzpomenete, tak se jim u nás říkalo „Kubánské pomeranče". Nakupujeme vodu a džusy na osvěžení a pak jdeme na jídlo: rýži s masem, kterou zapijeme několika výbornými ovocnými šťávami. Večer je vulkán Arenal zahalen mraky a proto nejsou ani vidět noční erupce lávy…. Prostě klid a žádná velká činnost vulkánu. U hotelu dáme asi na 30 min. internet (2 US$/1h.) a chvilku si zde ještě pročítáme nějaké dostupné časopisy. Později s majitelem hotelu konzultujeme možnost nejvhodnějšího spojení do Los Chiles. Po krátké chvilce a nezbytné hygieně zaléháme do postele.
Klikni pro větší detail fotografie Klikni pro větší detail fotografie Klikni pro větší detail fotografie
Vulkán Arenal při pohledu z Fortuny Opět vulkán Arenal Květiny u hotelu La Posada Inn
 28. října 2001 - den třetí
Vstáváme již v 05:15 h. , protože venku již svítí sluníčko. V době naší návštěvy Kostariky bylo již od 05:00 h. světlo a v 18:00 h. naprostá tma. Asi v 05:45 h.vyrážíme směrem k vodopádu La Catarata de La Fortuna vzdáleného asi 5,5 km od Fortuny. Okolo býčí arény se jde směrem na jih po silnici asi 1 km a pak je označená odbočka vpravo na polní cestu. U odbočky je napsáno, že se platí za vstup 3 US$. Pokračujeme po cestě asi 4,5 km a během cesty, kdy pozorujeme různé ptáky (včetně desítky tukanů) a rostliny, nás doprovází nějaký pes. Dorazíme na místo před 07:00 h., kde je vstup a zde zjistíme, že je ještě zavřeno do 08:00 h.. Jsme tak blízko a přesto daleko, protože nás dělí ostnatý drát a my čekat nehodláme. Potom, co zjistíme, že se tam jinou cestou nedostaneme, rozhodneme se podlézt ostnaté dráty a jít se tam podívat. Máme na to celou hodinu a tak se to musí podařit! Během prvního pokusu nás vyruší nějací turisté, domnívajíc se, že se jedná o nějaké místní. Ihned co odjedou, tak se nám plot podaří podlézt bez jediného škrábance. Teď musíme jít opravdu strmou stezkou a po dřevených schodech 500 m dolů do rokle. Za chvilku si již můžeme vychutnávat krásu tohoto vodopádu. Po 15 min. pozorování, doslova letíme nahoru, aby nás nikdo nechytil. Nahoře jsme v 07:45 a zjišťujeme, že hlídač je již zde a jeho pes začne na nás štěkat a utíká za námi. Okamžitě zdrháme někam do lesa směrem k místu, kde jsme prolézali pře plot. Úspěšně unikáme, ale bylo to hodně dobrodružné ! Po návratu na hotelu si dáváme sprchnu a pak snídani. Honza dává gallo pinto con huevo a já směs ovoce s toustovým chlebem a marmeládou.
V 10: 00 h. má odjíždět bus směrem do San Carlos (Ciudad Quesada) z náměstí uprostřed Fortuny, kde již čeká několik lidí, ale dlouho nic nejede. Až v 10:45 přijíždí dva autobusy a jeden z nich je náš. Platíme každý 1 US$ za cestu do Florencie, kde se na hlavní křižovatce necháme vysadit. Zde budeme čekat na jakýkoliv bus, který jede směrem na Los Chiles, protože jiná cesta není, musí tudy zákonitě projet. Místní nám říkají, že jede ve 12:30 h a opravdu v tu dobu přijíždí. Platíme každý 3 US$ za jízdu do Los Chiles ve velice pěkném a pohodlném busu. Cestou zastavujeme v Santa Rosa na 15 min. přestávku na občerstvení. Zde si poprvé kupujeme sušené a slané plátky banánu, které jsou opravdu chutné.
Los Chiles se tváří jako ospalá vesnice, ale ve skutečnosti je to zapadlá díra. Možná je to tím také, že je neděle. Je horko a nemůžeme zde hned najít ubytování, protože několik hotelů je zavřeno nebo již jsou zrušeny. Nakonec se ubytujeme v hotelu Onassis za 3 US$ každý. Hotel nepatří k nejluxusnějším, ale nám stačí, protože je relativně čistý, teče voda, větrák funguje a dokonce jsme dostali toaletní papír a mýdla. Při zapisování do knihy hostů, zjišťujeme, že min. 2 měsíce před námi zde bydleli jen samí Nikaraguini. Po ubytování vyrážíme po okolí na průzkum tohoto malého městečka a jeho okolí. V přístavu se snažíme zjistit, kdy něco zítra pojede do Nicaragui. K večeři si Honza dává hamburger a já rýži s kuřetem. Každý to zapíjíme nějakou limonádou od Coca-Coly. Holka co nás obsluhuje se nás za chvilku přijde zeptat, jestli je vše v pořádku a to asi protože jsme nepoužili její skleničky s ledem, ke kterému nemáme důvěru. Večer zajdeme do jedné poloprázdné nalévárny na jedno pivo Imperial, za které každý zaplatíme po 1 US$. Majitel se s námi rozloučí stiskem rukou a řekne nám, že máme u něho vstup na tancování kdykoliv zdarma. Tuto výhodu již asi nikdy nevyužijeme a jdeme raději spát…
Klikni pro větší detail fotografie Klikni pro větší detail fotografie Klikni pro větší detail fotografie
La Catarata de La Fortuna Los Chiles - hotel Onassis Dcera majitelky hotelu Onassis

Předcházející strana

Zpět na titulní stranu

Následující strana

Poslední aktualizace : 18.01.2005
Copyright © 2001 - 2005 Pavel Světlík